Jan 3,31-33 Kdo přichází shůry, je nade všecky. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo přichází z nebe, je nade všecky; svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil tím, že Bůh je pravdivý.
Vánoční svátky nemusejí být pouze chvilkovým sentimentem, prožitou únavou z vykonaných návštěv i nových traumat z obdržených dárků. I když to všechno pochopitelně k vánocům rovněž patří a není důvodu se to pokoušet nějak změnit. Stejně by to bylo zbytečné. S tím se zkrátka musíme smířit. Ale za tímto veškerým svátečním děním lze nalézt ještě něco mnohem více. Je to poselství o narození opravdového krále. Krále, který touží vládnout našim srdcím a našim vztahům. S touto svojí nabídkou přichází opakovaně a činí tak velmi jemným a nenásilným způsobem. Radostnou zvěstí o darované lásce a dokonalé oběti.
On je králem a jediným Pánem, ať s tím lidé souhlasí či nikoliv. A na tom nedokážeme nic změnit ani k tomu přidat jakékoliv veřejné vyjádření. Neboť tuto Kristovu vládu nelze uplatňovat žádnou lidskou mocí či ustanovením. Nelze ji úředně nařídit. Ale je možné začít ji s vážností akceptovat a uvolňovat pro ni místo mezi sebou navzájem. Nechat se zajmout vánočním poselstvím a přijmout je s novou touhou a opravdovostí.
„Kdo přichází shůry, je nade všecky“, říká Jan. Je to naprosto lakonické a výstižné tvrzení. Bůh se stává člověkem a přichází mezi nás. Přichází v obyčejném lidském narození, které přesto vždy znovu zůstává jedinečným zázrakem a obdarováním. Vydává se do rukou lidí, svěřuje se do výchovy pozemským rodičům. Již toto samo postačí, abychom v úžasu zmlkli a divili se božské pokoře a přijatému sebeomezení.
Ale ten, kdo se takto rodí, přichází shůry. Z nebeské oblasti Ducha a plnosti pravého života. Jediného života, můžeme říci. Přichází k nám od Boha, protože člověk tak, jak je, sám k Bohu nikdy nemůže. Přichází, aby nám promlouval o naději a důvěře; přichází, aby se stal souputníkem na cestách naší bídy a utajovaných snů.
Přestože již svým původem je nade všecky, nepřichází jako ten oslavovaný a uctívaný. Nepřichází, aby silou a mocí uplatňoval jakýkoliv nárok na královský trůn. Přichází, neboť nám touží posloužit a dovést k připravené spáse. Poodhalit opravdové tajemství a zpřítomnit je pro nás ve vánoční zvěsti. Protože my lidé jsme všichni ze země. Každý z nás je pozemský a náležíme zemi. Narodili jsme se do oblasti mnohého omezení, vlastní nedokonalosti a pokřivení, působící pomíjivosti, zániku a smrti. Jsme zkrátka pozemští a přesto v sobě nosíme otisk nebeského. Toužíme po tom, co překonává vezdejší ohraničenost a ústí do něčeho většího a stálého, co již samo navždy zůstává a nepomine více. O tom zde rovněž pozemsky a zajíkavě hovoříme.
Ale je někde něco takového? Je možné ještě něco očekávat a lze mít vůbec naději? Stojíce tváří v tvář každodenním zprávám o násilí a utrpení, jež si mnohdy nedokážeme ani představit? Lze v tomto slzavém údolí věřit poselství o pokoji, usmíření a vzájemném milování? Kde je tedy ta zaslíbená změna, to přicházející království? „Svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá.“
Nevíme a nepochopíme, proč Pán Bůh zvolil a podstoupil právě tento zdánlivě neefektivní způsob záchrany a jejího dalšího předávání. Přišel v poníženosti, aby nám svědčil o sobě samém. O našem skutečném a věčném domově i trvalém poslání našich životů. Životů, se kterými si většinou nevíme rady a mnohdy se jich dobrovolně či z přinucení vzdáváme. Životů, které jsou a mají být tím největším možným dobrodružstvím, jaké lze na zemi prožít. A přesto je často dovolíme prostoupit nudou, znechucením, hádkami a znevážením toho všeho dobrého, co jsme v nich již přijali.
Jsme pozemští, zahlcení svými starostmi a výhodnými nákupy. Utíkáme od sebe pryč k četbě jímavých příběhů druhých lidí, abychom nemuseli začít dopisovat svůj vlastní. Ale jako nelze utéct před Bohem, tak ani před sebou. Vždycky jsme znovu polapeni tím, před čím utíkáme, neboť si to nadále nosíme v sobě samých. Máme strach se zastavit, umlknout a setkat se upřímně sami se sebou.
Ale Pán to přeci všechno ví. On sám poznal úzkost lidského bytí a přijal je za vlastní. Ztotožnil se takto cele s námi, a to již napořád. Proto ani vzkříšený Ježíš nepřestal být plně člověkem. Z toho důvodu se jej nadále přímo dotýká veškeré dění našeho světa. A On jím také trpí. Trpí, že jeho svědectví nikdo nepřijímá; že mu nedokážeme uvěřit a vzít jeho slova vážně. Spolehnout se a vydat do rukou toho, jenž nás všechny s láskou očekává. Trpělivě čeká, až se rozhodneme, až mu dovolíme vstoupit do veškerých komnat svých rozbolavělých srdcí. Až konečně složíme zbraně své domnělé soběstačnosti a přiznáme si skutečný stav našeho žití. Ale ne pro další odsouzení, nýbrž ke svému vysvobození a záchraně. K ospravedlnění vlastnímu i Božímu.
„Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil tím, že Bůh je pravdivý.“ Pán tedy čeká na naše potvrzení. Na stvrzení vlastní pravdivosti od nás samotných. Nepřehnal to poněkud ten evangelista Jan ve své horlivosti a zápalu? Ne, on to opravdu myslí doslova tak, jak nám to zde otevřeně píše. I to je totiž jenom další rozměr události vtělení a božského přiblížení k nám lidem. Jsme povoláni stávat se svědky Kristova evangelia, potvrzovat Boží pravdivost v přítomném světě. A to navzdory vlastnímu selhání, obavám i vědomí své nedokonalosti. Navzdory všudypřítomným hrůzám lidské zloby, pýchy a zvůle. Přes zdání naprosté slabosti a bezbrannosti vánočního poselství uprostřed toho veškerého lomozu a křiku.
Ale jako se Pán sám cele vydal do lidských rukou a svěřil se jim, dává do nich stále i svoji zvěst evangelia. Mohl by jistě zvolit jiný způsob a konat nějak jinak, účinněji, ale on tak zkrátka neučinil. Záleží mu na nás, povýšil nás na partnery svého záměru vykoupení.
Po roce opět slavíme vánoce. Svátky, jež jsou mnohdy nepříjemným odhalením pravdy o nás samotných. Odkrytím všelijak potlačované úzkosti a nepřiznaných přání. Pro mnohé možná také časem posmutnělého účtování a tíživou připomínkou špatných rozhodnutí.
Ale právě to všechno je darovaná příležitost. Další možnost umlknout, zůstat stát a roztrhnout své srdce před Bohem. Pokořit se a poddat se mu. Uvěřit zvěstované záchraně a potvrdit sobě i celému světu její pravdivost. Potvrdit Boží svědectví. Svědectví, které Pán dosvědčuje pozemským životem. Nejprve začal tím svým a nyní pokračuje také tím naším. I to je součást poselství vánočních svátků o narozeném božském králi.
Pane náš, prosíme, obnov v nás touhu po Tobě samém, po vydaném životě ve Tvé blízkosti. Ať se dokážeme otevírat pravdě Tvého slova, přijmout za své v něm obsažené svědectví a podřídit se mu. Abychom se také my mohli stávat živoucími svědky Tvojí pravdivosti v tomto světě. Amen
Poslání a požehnání1. Janova 1,1-9 2. Tesalonickým 2,16-17