Lukáš 1,39-45.56 V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova. Vešla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: "Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého hlasu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána."
Maria zůstala s Alžbětou asi tři měsíce a pak se vrátila domů.
V době Adventu i o samotných vánočních svátcích se navracíme k mnoha známým příběhům a také k jejich několika významným postavám. Znovu a znovu pročítáme ona poetická biblická místa, jež předcházejí samotné události vtělení a nebo se jí přímo, ale vždy jenom lehce a s bázní, dotýkají. Mezi tyto postavy náleží rovněž Maria a její pozoruhodný příběh. My evangelíci si ovšem od ní udržujeme jistý opatrnický odstup a někdy přímo děláme, jakoby snad ani vůbec neexistovala. Mnohé jiné postavy nám slouží za zářné příklady správné víry a následování, ale pouze ona raději ne.
Jistě, má to své docela dobře známé dějinné a věroučné opodstatnění, na které dávala silný důraz evropská reformace. Ale je možná na čase se upřímně ptát, zdali jsme se přeci jenom tímto přístupem sami také o mnohé neochudili a zbytečně se neuzavřeli jednomu aspektu Božího jednání a požehnání. Pokusme se tedy proto zapomenout na všechna zatížení a zkreslení, jež nám ihned vstupují na mysl, a ponechejme znovu a nepředpojatě promlouvat samotnou zvěst Písma. Možná budeme překvapeni, jaký nový biblický obraz a příklad zde pro sebe a svoji víru nalezneme.
Předně Maria nebyla žádná éterická panenka, která pořád seděla doma a rozjímala o tajemství spásy a svojí účasti na něm. Naopak, troufám si říci, že právě ona byla velice činorodou, nebojácnou a přitom pokornou ženou. A těch několik málo lukášovských míst nám o tom velice pozoruhodně svědčí, včetně slavného Magnificatu. To není modlitba žádné ustrašené dívenky, ale pořádná nálož důvěry i smělosti před Hospodinem. Ale pochopitelně si navíc celým svým životem i svou bytostí nadále nese onu neuchopitelnost Božího vyvolení, aby právě ona sehrála významnou a nezastupitelnou úlohu v plánu všelidské záchrany i spásy světa.
A to je skutečnost, kterou je dobré si plně uvědomit a přijmout. Tak se Pán Bůh rozhodl, a tak se prostě stalo. A budiž Marii navždy připsáno ke cti, že ona tuto nesnadnou úlohu přijala a rozhodla se ji naplnit celým svým životem. Neboť komu bylo hodně dáno, od toho bývá rovněž hodně žádáno. A možná nikdo jiný z lidí nenaplnil a nezakusil pravdivost tohoto výroku v takové míře, jako sama Maria. Neboť milost vyvolení v sobě vždy skrývá požadavek značného nároku i vysokou cenu sebeodevzdání, jež má být zároveň zaplacena.
Vidíme Marii, jak ihned po andělském zvěstování, kterého se jí dostalo a jež ona beze zbytku přijala, opouští svůj domov. Právě se totiž dozvěděla, že její příbuzná Alžběta počala ve svém stáří a čeká narození chlapce. A to byla veliká událost. Neboť žena, která nedokázala porodit svému muži potomka, se netěšila ve společenství valné úcty. Nanejvýše na ni bylo hleděno s určitou lítostí a soucitem. Nejčastěji však s jistým přehlížením a pohrdáním, neboť neplodnost bývala často spojována s hříchem a Božím nepožehnáním. Vzpomeňme jenom na mnohé pramatky Izraele a jejich podstoupený zápas o narození potomka. Všude okolo se to množí a rodí se děti jak houby po dešti, ale ony musejí řadu let čekat a usilovat o splnění Božího příslibu.
Jakmile se Maria dozví tuto radostnou novinu, vydá se na cestu. Podle tradice bydlela Zachariášova rodina v judském Ain Karim, čtyři dny cesty od Nazareta. Jedná se tedy o mnohem více než o nějaký odpolední výlet a návštěvu k šálku čaje. Ale Marii to stojí za to. Což ona sama také neponese pod srdcem překvapivé naplnění Božích slibů? Proto jistě chápe i rozumí radosti, kterou Alžběta nyní prožívá. A zůstane s ní po tři měsíce, tedy čtvrt roku.
A je veliké umění zakoušet se svými blízkými nejenom jejich bolest a soužení, nýbrž právě obdrženou radost a štěstí. Možná je to dokonce mnohem těžší a náročnější, upřímně se radovat s druhým člověkem, než mu pomáhat nést jeho nesnadné břímě. Neboť v té chvíli musíme zcela zapomenout na sebe i na vlastní nenaplněné tužby a očekávání a soustředit se pouze na jeho současné veselí a prožívané uspokojení.
A Maria to jde a chce učinit. Ale jakmile překročí práh domu a pozdraví Alžbětu, něco se náhle stane. A Alžběta to zcela neomylně rozpozná. To svědčí o její otevřenosti pro druhého člověka i pro Boží cesty. Není uzavřena do svého štěstí a prokázaného ospravedlnění. Dítě se pohnulo v jejím těle a Alžběta dobře ví, že to nebylo jenom tak. A protože přebývá v této otevřenosti pro Boží úmysly, dostává se jí zároveň naplnění Duchem svatým.
Jakmile je takto náhle zmocněna, zvolá velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?“ A je to tady, můžeme si říci. A co my nyní s tím? Jak přetlumočit tato slova, aby neurážela naši evangelickou věrouku?
Předně přijímáme, že byla vyslovena z Ducha svatého. To je fakt, s kterým nic jiného nenaděláme. A máme je tudíž velice přesně zaznamenané v této podrobné lukášovské zprávě. Proto se musíme pozorně zaměřit na jejich správný smysl a porozumět, co podstatného nám vlastně mají a chtějí říci. Být požehnaný v biblickém porozumění znamená naprostou odkázanost i závislost na Božím obdarování. Vždyť již samotný výraz "požehnání" naznačuje přímý vztah k Pánu Bohu a jeho prokazované štědrosti – přízni. Boží požehnání je vždy životodárné a jeho hlavním bohatstvím, kterým jsme obdarováni, je hojnost i plnost života. Přesto je toto požehnání zvláštním způsobem spojeno se skutečností smlouvy Božího lidu a jeho vyvolením. Dějiny Izraele jsou mimo jiné také dějinami Božího požehnání. Biblické vyznání Hospodina proto znamená uznání jeho nezasloužené štědrosti, přízně i vzdávání díků a srdečné vděčnosti.
A právě tuto odkázanost i očekávání Boží štědrosti a přízně Maria ve svém celičkém bytí zcela jedinečně zpřítomňuje i naplňuje. Vždyť právě v ní se Slovo zaslíbení přímo vtěluje, a tak doopravdy cele uskutečňuje. Vykoupení je lidem přiblíženo naprosto novým, svrchovaným a doslova hmatatelným způsobem. Bůh se spojil s člověkem, stává se jedním z nás. Boží Syn je a bude odkázán na péči této ženy a jejího muže, podřídí se jejich výchově, přijme za své podmínky jejich životního údělu a směřování.
A právě v tomto smyslu je Maria vskutku vyvolená, obdařená milostí, požehnaná nejvíce mezi všemi ženami. Nikdo jiný z lidí nebude mít na této zemi tak blízko k Pánu Bohu, jako právě ona. Proto ji Alžběta bez rozpaků nazývá "matkou mého Pána". A nemýlí se. Ale být a zůstávat požehnaný rovněž znamená, že má člověk svou následnou poslušností vědomě vstupovat do připravených skutků a zůstávat nadále v oblasti Boží přízně. Neboť ten, kdo se stane Hospodinovým Požehnaným, by měl rovněž zprostředkovávat Boží blízkost lidem kolem sebe a projevovat jim jeho vlídnost, soucítění i štědrost, stát se požehnáním pro druhé.
Požehnání je tedy jak milostí vyvolení, tak i trvale platným závazkem. Je Božím darem, který nás zasahuje do hloubi života, ale nemůžeme se jej nikterak zmocnit. Stále jsme na tomto k nám přicházejícím požehnání závislí. Proto jej nemáme pouze pro sebe, ale Pán Bůh chce skrze naši otevřenost a poslušnost požehnat lidem kolem nás. Jim máme předávat, co jsme sami od Něho přijali. A nyní nám nejspíše začíná být přeci jenom více zřejmé, kolik že Maria sama přijala, aby zase na oplátku odevzdala druhým lidem. Obdržela milost vyvolení, tajemně počala a porodila svého syna. Ale On nezůstane pouze její, neboť má jednou patřit všem lidem. Proto jej později s bolestí a v utrpení ztrácí jako matka, aby jej mohla přijmout coby svého Spasitele i Pána. To je úděl, pro který se rozhodla, ke kterému řekla svoje svobodné: „Staň se mi podle tvého slova.“
I my jsme kdysi řekli svému Pánu "Ano" a rozhodli se pro jeho vůli ve svých životech. Ale teprve později jsme pochopili, co že to všechno vlastně znamená. Nakolik je obdržená milost spojená s nárokem sebeodevzdání a vydaností pro Boží záměry i cesty. Vždyť také v nás se má narodit Boží Syn, kterého však nemáme pouze pro sebe, nýbrž On skrze nás má přicházet k druhým lidem. A to přes naše mnohá zapření, vnitřní umírání i vlastní ztráty. Neboť v Kristu jsme obdrželi neskonale více. S Ním máme podíl na božském životě, účast na smlouvě vykoupení a očekávané spáse světa. Smíme být spolupracovníky na Božím díle záchrany a obnovy našeho celičkého stvoření.
„Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno ode Pána.“ Ano, i maličký Jan v lůně své matky rozpoznává, kdo že přichází do jeho blízkosti. Vždyť právě tomuto Pánu má Jan připravit cestu - volat své blízké ku pokání a oživit očekávání příchodu Božího království.
A Maria? Je blahoslavená, protože nepochybovala a uvěřila andělské zvěsti o přicházející spáse. Je blahoslavená, protože pochopila a porozuměla svojí přítomnosti ve světle nastávající budoucnosti. Je blahoslavená, protože cele přijala darované zaslíbení za své a vydala mu vlastní žití. Tím pro nás natrvalo zůstává vzorem a příkladem poslušnosti a vroucnosti víry. A nemusíme se toho nikterak obávat či lekat. Ono je totiž vždy snazší se k Marii modlit, než ji následovat v tom, v čem se před Bohem osvědčila.
A blahoslavený každý člověk, jenž prožije své zásadní štěstí i radost z přijetí poselství o spáse. Kdo svěřil svá veškerá očekávání do blahoslavené naděje. Tu prozatím sice nevidíme, ale již nyní ji smíme ve víře zakoušet. Protože skutečnosti neviditelné bývají mnohdy nadřazeny těm viditelným. A žijeme přeci z víry, ne z toho, co vidíme. Kéž nás tento důraz nadále provází celým Adventem i letošními vánočními svátky.
Pane Bože, děkujeme za milost, že rovněž nás jsi vyvolil pro sebe a povolal uskutečňovat Tvé dílo v současném světě. Prosíme pomáhej nám, abychom nadále zůstávali a žili ve Tvém požehnání, vstupovali do připravených skutečností i úkolů, a sami se stávali požehnáním pro ostatní všude tam, kam Ty nás posíláš. Abychom rovněž mohli být blahoslavenými pro svoji víru a důvěru před Tebou, zakoušeli pravdivost i moc zvěstovaného slova zaslíbení a dokázali porozumět vlastní přítomnosti ve světle přicházející budoucnosti. Amen
Poslání a požehnání: (Filipským 4,4-9) Milost vám a pokoj od Toho, kterýž jest a který byl a který přichází. Jemu sláva i moc navěky. Amen