Římanům 14,17-19 Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu.
Křesťan stojí ve svobodě víry, která není omezena ničím, leč jedině láskou. Proto nadále platí onen známý výrok církevního otce Augustina: „Miluj a dělej si, co chceš.“ Neboť tam, kde víra nedokáže rozeznat onu jemnou hranici mezi svobodou vlastního přesvědčení a vzájemnou budující ohleduplností, musí promluvit cit a vnímavost lásky. Ta má v tomto významu vždy přednost. Pouze láska vítězí nad soudem – ať se jedná o případné znevážení druhého nebo o jeho příkré odmítnutí.
Vždyť sebevětší poznání víry bude jednou překonáno a zcela pomine. Ale důležitost našich vzájemných vztahů zůstává, neboť ty půjdou trvale s námi. Ty si skutečně všichni vezmeme s sebou na onen druhý břeh společného žití. Proto je v tomto smyslu láska silnější než smrt. Pouto lásky k druhému člověku trvá, i když zde již dotyčný není fyzicky přítomen.
Apoštol Pavel v dnešním oddílku používá ústředního pojmu evangelijní zvěsti – a sice Božího království. To vskutku u něho nebývá nijak často a v epištole Římanům je tomu pouze na tomto místě. V evangeliích je právě Ježíšova zvěst o příchodu Božího království stěžejním motivem: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“
A opravdu Ježíš sám toto království zpřítomňoval slovem i skutkem. V jeho osobě a příběhu se tato zvěstovaná Boží vláda jedinečně a definitivně stala tělem. V něm bylo i nadále stále je Boží království uprostřed nás. Zároveň se však Ježíš mnoha podobenstvími snažil přiblížit význam tohoto termínu. Do království je možné vědomě vstoupit a svobodně se pro ně rozhodnout. Přesto vždy v prvé řadě záleží na obdrženém královském pozvání.
Vstup do něho si nelze v žádném případě vynutit ani zasloužit. Neboť království je především darem od Boha a je zcela rozdílné kvality než pozemská existence poznamenaná lidským hříchem. Nelze do něho však být přinucen vejít proti své vůli. Zároveň se ovšem od člověka žádá, aby se dokázal čehokoliv zříci a pro toto království obětoval všechno, co má. Dokonce celý svůj život. Přesto jsme ale rovněž nabádáni, abychom dobře zvážili své rozhodnutí a bedlivě spočetli požadovaný náklad. Nejedná se totiž nikdy pouze o chvilkové citové rozhodnutí, které za chvíli zase vyprchá a člověk se zkrátka poohlédne po něčem jiném.
Z toho všeho řečeného již nejspíše chápeme, že odhodlat se pro volbu království v podstatě u Pavla znamená totéž, co rozhodnutí pro Krista a přijetí jeho svrchované vlády. A náš společný život v tomto království je onou božskou rovinou nového a darovaného bytí v Kristu. Království Boží není ještě sama církev, ale církvi je nabízena tato božská kvalita nového lidského obecenství. Proto Pavel tolik apeluje na společnou zakotvenost v lásce a její vzájemnou vstřícnost i ohleduplnost. Aby se právě i skrze církev mohlo Kristovo království šířit a vstupovat do dění našeho světa.
Boží království není pouze pokrm a nápoj, přestože obojí zásadně potřebujeme k svému vezdejšímu žití. Ale snad je nám tím naznačena právě ona vyšší kvalita nabízeného života. Ano, všechny tyto základní skutečnosti jsou nezbytné pro pozemské trvání, ale zde je nám přeci jenom předkládáno ještě něco více. Proto se tyto pomíjející záležitosti nemají stávat předmětem sváru a zbytečných sporů. To je na mnoha místech Pavlových dopisů jeho veliké téma.
Svoboda darovaného žití je opravdu velkodušná a vstřícná. Každý ať činí svému Pánu podle vlastního přesvědčení. Pouze tam, kde by se má svoboda víry mohla stát pro mého bratra či sestru pohoršením a možností pádu, mám se jí raději vnějšně vzdát. Nadále mi však zůstává v mém osobním vztahu s Pánem Bohem. Je ovšem snad zcela zřejmé, že se zde v žádném případě nejedná o nějakou záležitost hříchu, která je pouze zahalena do pomyslného pláště křesťanské svobody. S tím se apoštol zcela jednoznačně vyrovnává na jiných místech, spolu s rozhodným důrazem, aby takový člověk již více neoklamával sám sebe.
Proto apoštol napíše, že království Boží je spravedlnost a pokoj a radost v Duchu svatém. Jistě ne náhodou je zmíněna na prvém místě spravedlnost. Vždyť přímo z Ježíšových slov víme, že máme nejprve hledat Boží království a jeho spravedlnost. Spravedlnost je tedy pevnou součástí Božího království, protože je neodmyslitelnou vlastností jeho krále. Jedině Pán Bůh je spravedlivý, a proto pouze On je jediný Spasitel. A tuto svoji spravedlnost uplatňuje Pán svojí vykupitelskou činností, veškerým svým konáním.
A pro nás je přijetí této spravedlnosti pouhá milost a nezasloužený dar. Ale je nám tuze potřebná, ba přímo nutná, neboť teprve až ona zakládá skutečnost naší spásy a zdůvodňuje prokázané Boží odpuštění. Tato Kristova spravedlnost při nás vytváří novou kvalitu života před Bohem a umožňuje osvobození od viny a otroctví hříchu. Ne snad pro naši již domnělou dokonalost či výjimečnost, nýbrž pro dokonalost a výjimečnost vykonaného Ježíšova díla vykoupení a záchrany.
Ovšem přijetí této spravedlnosti nás zavazuje k náležitému postoji dobroty a láskyplné ohleduplnosti. Znamená to nechat se jí postupně uvádět do souladu s Boží vůlí. Otevřít se této síle nového života, jež jediná přemáhá lidské sobectví a hřích. Proto žít spravedlnost zároveň znamená prokazovat soucit, milosrdenství, přinášet lásku všude tam, kam jsme posláni a kde se právě v životě nalézáme.
K tomu se dále přidává pokoj. Tento biblický pojem znamená původně spíše blahobyt, hojnost dobra, štěstí, tělesné zdraví. A je pevně spjatý s termínem smlouvy mezi Hospodinem a jeho vyvoleným lidem. Bez této smlouvy není hebrejský šalom vůbec myslitelný.
Je tedy zřejmé, že takový hluboký a zbohacující pokoj si my lidé nikdy nemůžeme dát pouze sami navzájem. A bolestně vnímáme, jak se nám často v církvi i v našich rodinách takového pokoje právě nedostává. Jak mnohdy propadáme nejistotě a úzkosti, když o darovaný pokoj náhle přicházíme. Svojí nejrůznější hloupostí, unáhleným rozhodováním, zbytečnou tvrdostí a zlobou. Z toho důvodu je tento pokoj zároveň součástí našeho výhledu a očekávání. Písmo mluví o konečném stavu pokoje pro celé stvoření, o nové jednotě v Kristu. Je to uskutečnění původního Božího záměru, jenž se má teprve naplnit, obohacen nyní ještě o skutečnost Kristova vtělení i zmrtvýchvstání.
K tomuto výčtu je, možná pro nás překvapivě, připojena závěrem ještě radost. Radost jako součást přicházejícího království. A skutečně již samo zjevení Boha jako Stvořitele i Spasitele je pádným důvodem radosti. Neboť naše životy mohou mít svůj pevný smysl i cíl. Nejsme hříčkou náhody evolučního vývoje ani jsme se sami nenarodili pouhým nedopatřením. A tak je rovněž radost v lidském životě pevnou součástí Božích zaslíbení.
I ona pokorná tichá radost z darů pozemského života je již sama velikým darem i milostí. Což teprve povznášející radost z Boží přítomnosti a bohatství zvěstovaného slova! Radost prožívané bezpodmínečné lásky i vědomí naděje z Boží budoucnosti. Duchovní radost jako překrásný plod kříže a vzkříšení; jako trvalá součást kázání evangelia – dobré zprávy.
A tak se můžeme ptát sami sebe, kolik že se této hluboké radosti při nás nalézá. A to spolu s vědomím, že i tato vnitřní duchovní radost je nadále spojena se zkouškami, vyprahlostí i mnohým utrpením. Jsme nadále poddáni stejným životním bídám jako všichni ostatní lidé, ale smíme již vědět, že nejsme nikdy opuštěni a odkud můžeme sami brát a nacházet sílu k životu na každý svůj den.
Neboť toto všechno řečené nacházíme v Duchu svatém a jedině z něho může rovněž pocházet. Proto nám byl také dán, abychom čerpali z toho božského zdroje a v jeho síle uskutečňovali své vykoupení. Kdo takto z moci Ducha slouží Kristu, je milý Bohu a napomáhá církvi k společnému budování. Pak opravdu můžeme zakoušet slovo našeho Pána, že Boží království je už skrytě přítomno mezi námi. Amen
Poslání a požehnání:Římanům 12, 4-11, Židům 13, 20-21