Matouš 22, 15 - 22Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli:"Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?" Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? "Ukažte mi peníz daně!" Podali mu denár. On jim řekl: "Čí je tento obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Tu jim řekl: "Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, Bohu." Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.
Jak vidíme, otázka daní a jejich řádného placení jde s námi lidmi již od starověku. Mnozí šibalové se právě na jejich obcházení či krácení nechali nachytat a neušli potrestání. A pozorujeme, že ani Ježíš nebyl této choulostivé daňové problematiky ušetřen. Naopak, má se mu stát vychytralou léčkou, vedoucí jej do nastražené pasti. Začíná se totiž kolem něho značně přiostřovat. Napětí mezi Ježíšem a náboženskou vrchností je možné vnímat čím dál více. Je to pouze den, dva, co Mistr vjel se slavnostním průvodem do Jeruzaléma. Ale jako by to samo ještě nestačilo, pustil se hned nehorázně do vyčištění chrámu a dovolil si zcela veřejně sáhnout na chloubu jejich zbožnosti. Dal všem přítomným zřetelně najevo, že to, co se zde všechno odehrává, nemusí být zrovna právě v pořádku a Pánu Bohu libé. Tím si nadobro znepřátelil kněžskou třídu i jeruzalémské zákoníky. Ti se již definitivně rozhodli, že se ho musí okamžitě zbavit. Ale jak? Nejlépe by bylo ho zcela veřejně zostudit, aby hloupý lid konečně prohlédl a přestal jej následovat.
A tak se hledal nějaký ten pádný důvod k jeho obžalobě. Všechny doposavad znepřátelené náboženské skupiny se náhle dokázaly spojit a napnout společné úsilí k jeho odstranění. Nějak jej zahnat do kouta, aby se musel pod tlakem rozhodnout, na čí straně vlastně stojí. Neboť mnozí blouznivci od něho očekávají signál k povstání a vzpouře proti Římu. Doba je však napjatá a jako vždy před velkými svátky to mezi lidem vře. Stačí opravdu málo a jiskra přeskočí. Zéloti – horlivci jsou schopni jakékoliv ukvapenosti a jsou vždy ochotní postavit se okupační správě ihned na odpor. A to je to poslední, co nyní potřebujeme. Známe dobře Pilátovu krutost i sílu zbraní římské posádky v Jeruzalémě.
A co právě takhle otázka daní. To je stále choulostivý problém. Jistě je to svým způsobem pokořující a nepříjemné, ale pokud vždy zaplatíme, Římané nemohou mít důvod zakročit a sahat nadále do chrámové pokladny. Stačí, že jsme museli financovat Pilátův městský rozvod vody. Jenže Zéloti a mnozí další berou odvod daní velice osobně a raději opouštějí své domovy a utíkají do hor, než aby museli okupantům zaplatit. Jakpak si v tomto právě Ježíš poradí? Schvaluje snad on placení vynucených daní? Což nejsme hrdým a svobodným národem, jenž patří pouze Hospodinu? A tak se zbožní farizeové ochotně spojí i s herodiány. A to vám byla povedená partička, jež se skládala z místní šlechty. Všichni se motali kolem dosazeného krále Heroda Antipy, využívali Římem dovolené hry na království a byli všemu prostému lidu protivní. Ti pochopitelně s placením daní žádný problém neměli. Hlavně, když se nám zachová dosavadní pořádek a výhodný stav věcí. Že je to kolaborace? Fuj, takové ošklivé slovo. Spíše se přeci jedná o prozíravost a praktickou moudrost, jež se dokáže správně orientovat v daných podmínkách.
A farizeové vyšlou svoje učedníky spolu s herodiány, aby se pokusili Ježíše vlákat do umně nastražené pasti. Tentokrát se z ní už nevyvlékne. Máme odevzdávat daň císaři nebo ne? A teď se ukaž, chytrolíne. Ať odpovíš ano nebo ne, vždycky odpovíš špatně. Nemáme; pak jsi nepřítelem Říma a je možné tě veřejně obžalovat jako buřiče. Nebo snad máme? Ale Mistře, přece si nemá nakonec lid o tobě myslet, že jsi přítel a zastánce okupantů. Vždyť v tebe vkládá takové naděje a očekávání! To bude vskutku hořké zklamání.
Když Ježíš opět vyučoval v chrámu, připojila se k jeho posluchačům skupinka mladých lidí. Rovněž oni bedlivě naslouchali a dávali pozor na každé Mistrovo slovo. A když nastala vhodná chvíle položili svoji nevinnou otázku. Nejprve ale začali pěkně pomalu od lesa, neboť napřed je nutné se opatrně přiblížit a trochu si řečníka naklonit. „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka.“ To je jistě krásné oslovení, takové vyznání, že si lepší snad ani žádný učitel nemůže přát. Ale to ještě není zcela všechno. „Pověz nám tedy, co si myslíš.“ Zajímá nás tvůj názor, tvůj osobitý pohled na věc, neboť jsi pro nás autoritou, vzorem, jenž je hoden následování.
„Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Jaké je rozhodující slovo dle výkladu Zákona, co k tomu všemu říká Bůh sám? Pochop, že se potřebujeme sami správně zorientovat a vědět, co je dobré i spravedlivé a jak máme v této záležitosti nadále správně postupovat. Skutečně těžký kalibr a nesnadné postavení. Kdo jsou tito mladí lidé a oč jim doopravdy jde? Jak jim dobře odpovědět a správně je nasměrovat v jejich dalším životním směřování? Třeba je to otázka, jež je mučivě trápí a sami nemohou najít Boží cestu v této choulostivé záležitosti. Copak není sám Hospodin jediným králem svého vyvoleného lidu? Nejsme proto zcela svobodni a nesloužíme jedinému Panovníku, svrchovanému Vládci nebe a země?
Ježíš však prohlédne jejich nastraženou past, uměle připravenou léčku. Poměrně ostře je veřejně označí za pokrytce, tedy za někoho, kdo hraje nějakou roli, předvádí jiného, než je on sám. Přesto v následné Ježíšově odpovědi můžeme spatřovat mnohem více, než jenom dokonalé vyvléknutí z nastraženého osidla. On totiž s každým jedná na základě lásky a bytostné touhy po jeho dobru, spáse, záchraně. A právě k farizeům měl skutečně nejblíže a nejvíce mu na nich záleželo. Proto mnohdy vůči nim volí velice tvrdá a přímá slova, aby je dokázal takto oslovit, zastavit a přivést na cestu nabízené milosti.
„Co mě pokoušíte, pokrytci!? Ukažte mi peníz daně!“ Je vskutku obdivuhodné, jak se Ježíš ani zde nijak nesnaží vyhnout přímé odpovědi a doopravdy mu záleží na náležitém zodpovězení tohoto choulostivého problému. Přestože prohlédne neupřímnost tazatelů, chce jim ukázat správnou Boží cestu i řádný postoj. Podají mu tedy peníz, jenž se používá k placení požadované daně za každého dospělého muže. „Čí je tento obraz a nápis?“ Každá taková mince nesla obraz císaře a majestátný nápis Tiberius Caesar Divi Augusti Filius Augustu – T.C. božského Augusta syn vznešený. Jistě chápeme, co se v každém bohabojném Izraelitovi dělo, když mu takováto mince procházela rukama. Jakoby přímo křičela - my již nejsme svobodný národ, vládne nám pohanský král, jenž se sám činí božským. Proto se odvádění daní vskutku stávalo choulostivým a čím dál nebezpečnějším problémem. Přesto i v této situaci nadále zůstává možnost zaujmout přímý postoj a hledat Boží vůli.
Kolem stojící přiznávají, že obraz i nápis je opravdu císařův. „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“. Odpověď ostrá jako břitva, tak překvapivá, že se již nikdo neodváží cokoliv přidat k řečenému a všichni tazatelé pomalu odcházejí pryč. A my se dnes můžeme ptát, co že si to s sebou ve slyšené odpovědi vlastně odnášejí. A týká se tato Ježíšova odpověď také ještě nějak nás samotných? Co patří císaři je nyní více méně jasné. Klidně mu dejte to, o čem se domnívá, že mu právem patří, a nač si zde činí nárok. Ježíš tedy nevyzývá k žádné revoltě, nehájí oblast vnější svobody ani státního uspořádání. I v této situaci, kterou Bůh dopustil a jež nějak odráží duchovní stav vyvoleného lidu, nadále zůstává možnost přímé Boží cesty, život v naprosté vydanosti i poslušnosti.
Co tedy vlastně patří Bohu? Člověk byl stvořen k božímu obrazu, aby nesl na zemi podobu a odlesk slávy svého Stvořitele. Proto člověk tak, jak je, především jeho srdce, coby nositel vnitřního života, náleží cele Bohu. Veškeré žití náleží jedinému Pánu, před ním člověk žije své dny, pouze jemu se má zodpovídat. To pomíjející může klidně patřit císaři, vládě, ale to skutečně hodnotné, trvalé, jedině Bohu. Jemu náleží první i poslední slovo v našich životech. Boží nárok na člověka je nadřazen veškerým nárokům císaře i jakékoliv pozemské vlády.
Je tedy dovoleno prokazovat státnímu zřízení loajálnost a poslušnost ve vydaných zákonech, ale opravdová úcta a čest náleží pouze Pánu Bohu. A to právě mnohokrát ve svých dějinách musel bolestně i s nasazením lid Izraele prokázat, za to mnohdy velice trpěl, stejně jako církev Ježíše Krista, která se k němu později připojila. V této věci již není možno činit žádné kompromisy; zde se již jedná o otázku lidské spásy i smyslu našeho celého žití. To byla a stále je cesta živoucích Kristových svědků, mučedníků, dosvědčená věrností až po samu hranici vezdejšího, smrtí ohraničeného života.
Kde však člověk ve víře přijme Ježíše jako Božího Syna, kde uzná i vyzná hodnověrnost Jeho prokázaného svědectví, kde dá Bohu, co je Božího, když Ježíše vyzná Kristem, tam je i každý peníz s jakýmkoliv obrazem zbaven svého božského charakteru. Kdyby totiž k tomu naopak nedošlo, zůstávalo by chápání Božího království nadále v zajetí mocenského soupeření s pozemskými vládami a zde uplatňovanou mocí. Ale právě sám Ježíš z Nazareta celým svým životem jasně prokázal, že tomu tak není. Vládcové jsou v boží službě, když se drží svých úkolů. Proto jako křesťané můžeme bez obav dávat každému, co jsme povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. A tak nebuďme nikomu nic dlužni, než abychom se navzájem milovali. Neboť ten, kdo miluje druhého, zcela samovolně naplnil zákon a dává svému životu nehynoucí smysl i trvalé zakotvení. Amen
Slovo poslání: 1.Petrova 2,11-17, Požehnání: Numeri 6,24-26