Genesis 18, 22b: Abraham zůstal stát před Hospodinem.
Biblické starozákonní knihy jsou plné nejrozmanitějších příběhů nám podobných lidí, obyčejných a mnohdy nejrůzněji chybujících. Proto nás také tyto příběhy až do dnešní doby vždy znovu a nově oslovují, neboť v nich můžeme nacházet připodobnění svých životů, našich mnoha nevyrovnaností a podstupovaných zápasů. Nejsou to nikdy záznamy dokonalých a stále ve víře pevných lidí, kteří mají vždy zcela jasno, bezpečně vědí co je správné a jak se nejlépe za dané situace zachovat.
Takový nebyl ani praotec víry Abraham. Rovněž u něho se dokázala projevit lidská slabost, nám pochopitelná touha po bezpečí i úzkostné obavy o vlastní život, jež dokázaly být silnější než povinnost ochrany manželky Sáraj. Později zase on sám podléhá jejímu nátlaku a zkouší po nabízeném náhradním způsobu naplnit zaslíbení o narození syna. Přes všechnu tuto svoji nedokonalost však Abraham nesl celým svým životem úžasnou skutečnost Boží přítomnosti a zakoušeného jednání.
Dokázal totiž zaslechnout Boží zavolání, radikální výzvu k rozchodu s dosavadním způsobem života a vykročení do neznáma. Opustil všechno dobře zavedené, zajištěné a vydal se na dlouhou a nesnadnou cestu. Poslechl podivuhodnou výzvu, svěřil jí celičké své bytí a následoval věrně slovo zaslíbení, které se z lidského pohledu jevilo naprosto nereálné. Vždyť z přislíbeného dědictví mu stále viditelně nepatřilo vůbec nic. Dovolil však Hospodinu, aby postupně proměňoval od základu všechno jeho směřování a důvěřoval jeho slovu více než sobě a své doposavad nabyté zkušenosti.
A tak sledujeme příběh muže a jeho rodiny, jenž se stává ctitelem Božím a vyznavačem Hospodinova jména. Jemu cele uvěřil, a tak dosáhl připočtené spravedlnosti, dotvrzené výsostně uzavřenou smlouvou, i změnou svého jména. Pro tohoto neuchopitelného Boha Abraham podstupuje duchovní i tělesné zápasy, v mírnosti ustupuje Lotovi z cesty, aby jej později opět musel náročně zachraňovat a nadále mu prokazovat milosrdenství. Učí se žít ze zaslíbení a ne pouze z toho, co doposud má před očima. Co však je na celém Abrahamově životě jistě nejvíce zarážející a pro nás stále znovu oslovující, je jeho důvěrný vztah – hluboké přátelství s Hospodinem, svrchovaným Pánem a Bohem. Abraham jej miluje, a proto poslouchá, věrně následuje i důvěřuje jeho slovu. Abraham rovněž dobře ví, že sám je také neobyčejně milován a přijímán, proto se dokáže odvážit před tváří Boží bojovat nejenom sám za sebe a vlastní prospěch. Dnes čtená část osmnácté kapitoly je toho dojemným i výmluvným svědectvím.
Abraham právě vyprovodil své vzácné a nejmenované hosty, kteří odcházejí směrem k Sodomě. Celá jejich návštěva je zahalena určitým tajemstvím, neboť nevíme tak docela přesně, o koho se to vlastně zde jedná. Ale odchodem hostů teprve začíná ještě podivuhodnější Boží jednání s Abrahamem. Slyšíme až neuvěřitelná a výmluvná slova, o důvěrném sblížení mezi člověkem a Bohem. Čteme o tak intimním přátelství, ve kterém není zkrátka možné, aby jeden začal nějaké jednání, aniž by o tom řekl svému příteli.
A tak Nejvyšší touží vyjevit chystané záměry svému lidskému partneru. Hospodin nechce, aby Abraham nevěděl, k čemu se pomalu chystá a o čem se Panovník sám chce nyní zblízka přesvědčit. Vždyť zoufalý křik mnohé nespravedlnosti, převrácenosti a utrpení dolehl před tvář Jediného. Míra provinění byla naplněna a není jiné možnosti záchrany, než celkové očištění. Ale Pán nechce, aby se o tomto všem chystaném dění Abraham dozvěděl až po jeho vykonání. Nezamýšlí ponechat Abrahama v nejistotě a v nějakém falešném vysvětlení této události.
Abraham však po vyslechnutí chystaného dění zůstává nadále stát před Hospodinem. Nedokáže jen tak odejít a nehovořit více o tomto chystaném záměru. Nemůže přejít skutečnost připravovaného soudu a nadále se zajímat pouze o svoje přislíbené štěstí. Vždyť dávno přijaté zaslíbení se netýká pouze jeho vlastního prospěchu a osobního zbohacení.
Dobře přeci slyšel, že právě pro toto přijaté slovo mají být požehnány všechny čeledi země. Pro přivlastněné Boží jednání se má sám Abraham dokonce stát požehnáním pro ostatní. Jak by tedy mohl jenom tak přijmout zaslechnuté slovo a více se nestarat a nezajímat? Jistě, Panovník nevykoná ničeho takového, co by se mohlo zdát být nespravedlivé, působit bezpráví, příkoří a křivdu. Jenomže tady se začíná jednat o osudu mnoha lidí.
Rovněž Hospodin zůstává nadále stát před Abrahamem a čeká. Velice mu záleží na reakci a jednání svého přítele. Touží si možná ověřit, zdali je Abraham skutečně oprávněným nositelem zvěstovaného zaslíbení a přijatého požehnání. Dokázal již alespoň z částky nahlédnout do způsobu Božího jednání a pochopit skutečnou hloubku jedinečného vztahu k člověku? Bude schopen účasti Božího milosrdenství a z něho vycházejícího zapojení do stále proměňujícího díla obnovy a záchrany porušeného lidského světa?
Abraham i Hospodin zůstávají společně stát a oba čekají. Je to ale právě Abraham, který činí onen první a důležitý krok. Vykročí tak ještě blíž a pozdvihne k Panovníku svůj hlas. To, co nyní následuje, však není ono mnohokrát zesměšňované židovské smlouvání nebo nějaký podivný modlitební handl. Je to přímluvné vkládání do smrtící mezery, zástupné přemostění propasti oddělení, vzniklé z následku lidského hříchu. Abraham si je totiž vědom jedné základní a důležité skutečnosti, že Panovník nikdy nevysloví slova soudu a potrestání bez možnosti nápravy a změny.Vždy ještě zůstává prostor pro lidské pokání a obrácení k Hospodinu. Nikdy není znemožněno nalezení nového východiska ve vztahu k Bohu i následná proměna v účincích nespravedlnosti a nepravosti.
Abraham si je však rovněž velice dobře vědom další skutečnosti následování a postoje víry, že modlitbu k Bohu není nikdy možné chápat pouze jako čistě privátní záležitost. Abraham nepředstupuje pouze před soukromého Boha, ale před společného Boha všech ostatních lidí. Boží přátelství jej otevírá pro každého žijícího člověka, pro všelidské společenství. Před Boží tváří zastupuje mnohé další, kteří jej prozatím neznají. Vždyť proto se stal dědicem požehnání, účastníkem smlouvy zaslíbení, aby se mohl podílet na naplňování vůle Nejvyššího. Snad začíná rozumět, že jejím obsahem nemá být pouze očista a tudíž odsouzení, nýbrž spása a proměna světa. Vždyť Bůh člověka miluje a touží jej dovést ke shodě se svou vůlí. Potom svět není ovšem nic neměnného či pevně uzavřeného, nýbrž dokonává se z nitra každého člověka. Mění se neustále kolem něho podle jeho smýšlení a způsobu počínání.
Proto stojí Abraham před Hospodinem, protože v prosbě za osud světa lze pocítit a vnímat Boží působení. Neboť taková prosba vždycky je, spolu s vírou a poslušností, tím prvotním vykročením, kdy člověk znovu a znovu hledá spojení s Bohem. Proto se zde rovněž nejedná o nějakou sílu lidské spravedlnosti, jež by snad dokázala přemoci bezbožnost a zachránit člověka. Abraham ve svém modlitebním nasazení ani neusiluje docílit jistoty, že taková spravedlnost může přemoci lidskou vinu.
Neptá se ani po spravedlnosti Boží, neboť ví, že právě před ní stojí. Je si dobře vědom odpovědnosti člověka před soudem a oné skutečnosti, že předpokladem záchrany může být na lidské straně jenom pokání. Abrahamovi jde právě o záchranu celého města a nejenom těch několika málo nevinných. Proto také neříká: "Jestliže tam budou nějací nevinní lidé, tak je vyveď pryč a potom město znič." Uvědomuje si, že odpovědnost před Bohem je společná a nedělitelná a mají ji proto všichni. Nelze spoléhat na jakoukoliv lidskou hodnotu, tím méně pak na spravedlnost. Vždyť jeden viník postačí, aby trpělo celé společenství.
Stačí ovšem naopak jeden nevinný, aby tím byla společnost zachráněna? Ale najde se vůbec alespoň jeden člověk, který by byl skutečně nevinný? Je pouze jeden spravedlivý, pro jehož spravedlnost může být ostatním lidem odpuštěno. Přestože byl nevinný, zemřel smrtí viníka, aby opravdové viníky zachránil. Jeho spravedlnost je možné si přivlastnit pouze vírou ve svrchovanou moc Boží a důvěrou, že tato moc je neskonale dobrá. Kde však nic takového nalezeno není, je záchrana prozatím stále nemožná.
A proto jsou lidé v církvi jejím Pánem neustále vtahováni do podobných modlitebních zápasů a přímluvného nasazení jako Abraham. Aby právě na těch místech, kde se zdánlivě bez Boha prozatím v klídku vystačí a kde otázka po duchovním životě může vyvolat pouze pobavený smích, mohl otevřít zachraňující prostor pokání a touhy po změně. Touhy po Bohu a skutečném životě, opravdovém nasycení i trvalém spočinutí. Mnozí to stále ještě nevědí, nic z toho nezakusili, a proto zatím ani nikterak netouží. Možná také proto, že my sami mnohdy nejsme věrohodným svědectvím o vyznávaném obsahu naší společné víry. Právě z toho důvodu máme jako Boží přátelé zůstávat stát před Hospodinem a nechat se utvářet přijímaným milosrdenstvím i zakoušet jeho soucitný způsob jednání s člověkem. Přimlouvat se, aby mnozí dokázali zaslechnout onu osvobozující výzvu k proměně a k vykročení na nikdy nekončící cestu za Bohem. Amen
Slovo poslání: 1. Timoteovi 2, 1 - 6, Požehnání: Numeri 6, 24 - 26