Matouš 18, 23 - 35
Říká se, že odpuštění je jediná pomsta, která dokáže být skutečně sladká. Na druhou stranu jsou zase mnozí, kteří právě odpuštění považují za projev určité slabosti a nepevnosti charakteru, nedostatečné vědomí vlastní ceny či důstojnosti. A opravdu možná není v našich životech nic tak problematického a osobně se nás dotýkajícího jako právě otázka odpuštění.
Už od našeho dětství jsme často přinuceni prosit někoho jiného o odpuštění, stejně jako zároveň druhému takové odpuštění na příkaz poskytnout. A každý si většinou vzpomene, že právě tyto zlomové chvíle nemáme spojeny s kdovíjak příjemnými okolnostmi a prožitky. Malinký človíček sice něco činí, protože se to zkrátka tak má a dospělí to po něm chtějí, ale zároveň přitom skřípe zuby a ve svém nitru mnohdy prožívá vzdor, ukřivděnost a někdy třeba i počínající nenávist. Navíc velice brzo může začít poznávat, že ani sami dospělí to nemají s odpuštěním vždy vyřešené a mnohdy se jim ho všelijak bolestně nedostává.
A opravdu, svobodné a osvobozující odpuštění je něco, k čemu nemůže být nikdo z nás vnějšně přinucen ani pouze rozumově, třeba silou argumentů, dotlačen. Rovněž se nejedná jenom o tu kterou konkrétní událost, ale daleko spíše o celkový postoj našeho života, o přijatý způsob prožívané existence. A právě o tomto všem vypráví dnešní Matoušem zaznamenané Ježíšovo podobenství, jak to také může být s královstvím nebeským.
Ježíš ve svém podobenství znovu nastoluje otázku účtování, skládání počtu ze svěřeného úkolu, přijatého životního poslání. Člověk král se zkrátka rozhodl povolat k sobě všechny své služebníky, aby mu předložili výsledky svého správcovství, vyúčtování zastávané služby. A jeden z těchto služebníků je na tom skutečně velice zle. Zjistí se, že musel nějak prošustrovat takovou částku, jež se přibližně rovná několika desítkám ročních příjmů dobře prosperující provincie. Zřejmě svého panovníka okrádal ve velkém a jeho nynější dluh je vskutku astronomický. Povedl se mu skutečně obdivuhodný tunel všech tunelů, avšak nyní náhle, jak se také říká, spadla klec.
Ale na rozdíl od mnoha současných případů výkonné či zákonodárné moci je dotyčný rychle povolán k odpovědnosti ze svého nedobrého správcovství. Služebník ví velice dobře, co ho nyní nejspíše čeká. Král jeho samého i celou rodinu prodá do otroctví, aby alespoň něco málo mohl získat a mít částečně uhrazenou ztrátu ze svého promrhaného majetku. Navíc mu bude služebník do konce svého života neustále splácet tento svůj ohromný dluh, jenž přesto zůstane ze své většiny nedoplacen. Tedy žádné optimistické vyhlídky, žádný záchranný pobyt někde na tichomořských ostrovech. A je nutno přiznat dotyčnému služebníku ke cti, že se nikterak nevymlouvá ani se nesnaží svalit odpovědnost jinam. Je si vědom svého provinění, způsobené zpronevěry, a prosí krále pouze o shovívavost. Žádá jenom časový odklad, aby se mohl pokusit nějak splatit svůj dluh, snažit se nahradit způsobenou ztrátu. Ale ani takto oddálená možnost následného uhrazení není nejspíše vůbec reálná.
A náhle se všechno docela obrací. Král je pohnut milosrdenstvím a slituje se nad svým služebníkem a celou zpronevěřenou částku mu naprosto nepochopitelně odpustí. Veškerý dluh má být vymazán, zapomenut, služebník je propuštěn a smí svobodně odejít. Může jít a žít se svojí rodinou, kde sám bude chtít. To je podstata poskytnuté milosti, nezasloužené přízně, svrchovaného královského sklonění. Nelze k tomu nic přidat ani nějak doplnit, pouze takové rozhodnutí přijmout a nadále žít z tohoto darovaného osvobození.
A právě takové je, bratři a sestry, postavení nás všech. Možná jsme nevytunelovali žádný podnik či peněžní ústav, na našich rukou nelpí krev druhého člověka, snad jsme se ani nedostali do konfliktu se zákonem a příslušnými paragrafy. Přesto jsme si velice dobře vědomi, že sami za sebe nemůžeme podat řádné a vyrovnané vyúčtování svého života. A každý, kdo se o to upřímně pokusí a začne poctivě zapisovat do kolonky má dáti - dal, musí přiznat nesplatitelnou výši vlastního dluhu. Ale to se pochopitelně týká pouze pomocného účtování na té naší mezilidské rovině. Před Bohem nic z tohoto neplatí a nikdy také platit nemůže. Hospodin totiž není žádný účetní, nějaký ten berní úředník, jenž nám přichází zkontrolovat daňové přiznání. Nic takového. Bůh Stvořitel je jediný Panovník celé země, svrchovaný Král milosti, a proto právě svatý Zachránce a Vykupitel. A to skutečně pro každého.
Boží odpuštění není závislé na nás a naší snaze, vynaloženém úsilí ani na činěném pokání. Odpuštění k Pánu Bohu trvale patří, je mu bytostně vlastní, předchází celému dílu stvoření. Je součástí jeho spravedlnosti, základem jeho jednání se světem a nabízené spásy. Odpuštění je proto možné pouze přijmout, zatoužit po něm a žít z něho. Nelze si je zasloužit, není možné se vykázat alespoň něčím, nějakým částečným dobrem. Buď obdržíme všechno nebo nic. Buď ve svém životě odpuštění potřebujeme nebo stále ještě ne. Buď pochopíme potřebu milosti a její záchrany nebo prozatím stojíme nadále stranou. Buď žijeme čistě obchodnickou zbožností – já přináším tobě a ty dáváš mně, bože – nebo již žijeme z milosti Božího přijetí a potvrzení. Pán Bůh nepotřebuje naše dobré skutky, přijaté morální standardy a slušné vychování. Potřebuje jedině nás samotné, naši ochotu žít z nabízeného a přijatého odpuštění. Všechno ostatní vyrůstá až z tohoto základního kamene, na něm je dále stavěno a jím trvale neseno. Veškerá následná proměna je pouze odpuštěním umožněna a z něho stále více a více živena. Pokud tomu zatím tak není, je všechno další zbytečné a časem se projeví nevykoupenost přijatého způsobu života, odcizenost zakoušené existence. Podobně jako právě u popisovaného služebníka.
Kdyby podobenství skončilo královským odpouštějícím rozhodnutím, jednalo by se o šťastný konec a jeho důraz by byl zcela jednoznačný. Ale víme, že tomu tak žel není. Jde tedy rovněž o varování a velmi naléhavé upozornění. Člověk totiž také může zakusit reálnost odpuštění, ale ve skutečnosti je vlastně osobně neprožije, prozatím nedojde k jeho vnitřnímu osvobození ani následné proměně. Služebník smí odejít zcela osvobozen od královského soudu a může začít naprosto znovu a s čistým štítem. Je před ním celý jeho další život, může vzít svoji rodinu a jít, kam sám bude chtít. Ve svém dalším žití si bude smět stále připomínat událost milostivého propuštění a žít z jeho síly, radosti, naděje.
To ovšem nemusí zároveň znamenat, že všichni ostatní mají s ním vyrovnané účty. Mnozí jistě nemají, ale jejich vlastní dluh již nebude omilostněnému služebníku životní zátěží. Neznamená pro něho žádný bolestný nedostatek. Nyní nepotřebuje jejich vyrovnání, neboť sám nemusí králi nic navracet, není nikterak závislý na jejich dlužné částce. Může jim proto odpustit, darovat volnost v jejich dalším žití; propustit je v dobrém, ať svobodně jdou, kam oni sami chtějí.
Dobře víme, že to však služebník neudělá. Vynucuje si splacení dluhu a to naprosto nekompromisním způsobem. Použije dovolenou sílu, využije veškerého svého práva věřitele. A takové jednání mu doslova zlomí vaz. Dá tím totiž jasně najevo, že sám zatím nic nepochopil, neuvědomil si plně, jaká úžasná možnost k dalšímu životu se mu odpuštěním otevřela. Lidské vztahy chápe i nadále ve smyslu obchodním – zaplať, co mi dlužíš – a právě to již mělo být skrze prokázanou milost změněno. Služebník však nepřichází k poznání, co obdržená milost působí. Zůstává zajatcem svého vyvoleného způsobu žití, otrokem přijaté existence, která se otáčí pouze v kruhu kolem vlastní osy. Jeho odcizení vůči druhým lidem zůstalo nepřekonáno, soběstředné nazírání nezměněno. Ani královské propuštění jej nedokázalo otevřít možnosti nového života. V jeho srdci se nevytvořilo místo pro druhého člověka a promarněná možnost jej tak staví do ještě větší izolace a osamocenosti. Proto konečná fyzická izolace nemilosrdného služebníka od jeho pána i spoluslužebníků jenom potvrdí bolestné odcizení od druhých lidí. Toto odcizení služebník od počátku stále choval v sobě a nebylo nikdy prolomeno, odstraněno nabízenou milostí ani poskytnutým odpuštěním.
Vidíme tedy, že odpuštění není nějaká zcela izolovaná událost, nýbrž spíše řád Ježíšova království a směřování celé naší existence. V ní se otevíráme Pánu Bohu i druhým lidem. To je vždy spojeno s jistým rizikem a možnou bolestí, ale stále znovu se můžeme navracet k přijatému odpuštění a žít z jeho síly působení a přítomné moci. Jedná se o trvalé nasměrování a otevřenost neproměnnému zdroji stálého Božího odpuštění a přijetí. Jedině v jeho působení potom sami dokážeme druhým opravdu odpouštět vše, co nám zdánlivě dluží, a propustit je svobodné. Splacení takových dluhů již pro nás není nezbytné, životně potřebné či důležité. Kdo však nabízený královský řád otevřenosti i vlastní možnost k odpuštění zavrhne, postaví sám sebe do řádu strohého nároku, požadavku, který ho stále více izoluje, až nakonec také úplně rozdrtí.
A to byla tragédie nemilosrdného služebníka. Není to tedy vůbec tak, že teprve až naše vlastní odpuštění nějak podmiňuje ono Boží. To rozhodně ne! Boží odpuštění je vždy prvotní a zcela nepodmíněné. A právě toto podobenství nám velice zřetelně naznačuje, jak nesprávné porozumění vlastní existenci a nezdravý způsob žití, jsou hrozivě ničící. Je to vlastní hubící destrukce, kterou nedokáže zastavit ani nabízené a poskytnuté odpuštění. Jedná se tedy o silné varování, které nám však má posloužit k životu, nové svobodě a hluboké radosti. Vždyť veliký a milosrdný je náš Pán i odpouští mnoho. Amen
Slovo poslání: Koloským 3, 12 - 17, požehnání: Numeri 6, 24 - 26