Matouš 6, 19 - 23: Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde zloději vykopávají a kradou.Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?
Většinou nemáme tyto přímočaré výroky z kázání na hoře moc rádi. Velice často nás totiž znejistí v naší již zavedené praxi a připomenou nám důležité zákonitosti, bez nichž nelze dlouhodobě obstát ani zbudovat kvalitní stavbu vlastního domu života. Přesto jsou pro nás tato Ježíšova slova vždy pomocí i novou výzvou, abychom se nespokojili s již dosaženým, nýbrž znovu ohledávali svá zastávaná východiska. Zkoumali tak, zdali skutečně ještě žijeme z víry.
To první, čeho se dnešní slovo dotýká, je zcela přirozená a plně lidská touha po zabezpečení vlastního života i svých blízkých. Činíme tedy všechno proto, abychom takového zabezpečení dosáhli, a přesto vždy znovu poznáváme, že je to nad naše síly i možnosti. Neboť jsou v našem žití okolnosti i situace, které zkrátka nikdy nebudeme mít ve své moci a jimž nedokážeme zabránit ani je jakkoliv změnit. O této nepříjemné pravdě se každý přesvědčujeme nejrůznějšími způsoby.
Proto se nemáme ve svém zaměření a celoživotním směřování spokojit pouze s oním ryze pozemským cílem. Neboť i když by se jednalo o kdovíjaké poklady a hodnoty, nedokáží se přesto zbavit onoho cejchu pomíjitelnosti, jež spočívá na celém stvoření. Nedokáží nás ochránit, podržet a unést v tom všem nesnadném i překvapivém, co se při nás může vyskytnout.
Z toho důvodu máme shromažďovat poklady v nebi. Co to však pro nás může konkrétně znamenat? Nemáme zkrátka ztratit ve svém výhledu onen eschatologický obzor posledního: stálý pohled víry a přesvědčení, že důležitější jsou pro nás ty skutečnosti, které fyzicky nevidíme, nemůžeme uchopit a jež nejsou volně na prodej. Ty k nám většinou přicházejí pouze darem a jako něco navíc. Právě takové vždy zakoušíme coby pouhou milost, nezaslouženou přízeň a péči. Nelze je získat žádnou svojí chytrostí či domnělým významem, ale jen vděčně přijmout a snažit se je uchovat v jejich vzácnosti. Neboť hodnoty jako láska, věrnost, důvěra, přátelství, jsou pro nás důležitější, než cokoliv ostatního. Ty rovněž s námi neskončí, nýbrž nadále trvají, neboť nejsou ohraničeny naší smrtelností. Máme se tedy zakotvit ve věčném, v tom, co nás dokáže zachovat a přenést v dobách nesnadných a těžkých.
Pak je jenom přirozené, že to, co je nám drahé a vzácné, poutá naše srdce. Tady se to zkrátka nedá nikterak ošálit. Možná dokážeme mnohé přehrát před druhými lidmi i sami před sebou, ale již ne před Bohem. A Pán Bůh to dobře ví. Proto musí někdy dovolit sáhnout na naše rádoby poklady, abychom se vzpamatovali a uvědomili si, na čem doopravdy záleží. Co je důležité a bez čeho se klidně nadále dokážeme obejít. V takové chvíli to sice nikdy není příjemné ani bezbolestné, ale jedná se o nutný zákrok k našemu dalšímu přežití a možnému uzdravení. Jde totiž o svobodu srdce, volnost celého našeho žití. A tady nejsou možné žádné dohady a kompromisy. Božský lékař je v tomto ohledu zkrátka neoblomný. Pán Bůh se o nás nebude s nikým a ničím dělit. On nám také dává sám sebe, cele nás miluje a bezezbytku přijímá. O Jeho lásku nemusíme bojovat ani se dělit s někým druhým, neboť je jí dostatek pro všechny. Záleží pouze na nás, zdali se Jím necháme zajmout a milovat.
Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Světlo je nejenom obecně nutné k životu, ale rovněž také jako ukazatel cesty. Poskytuje osvětlení prostoru pro naši chůzi a směřování. A jako toto platí na rovině fyzické, tak také duchovní. Bez obdobného světla se nelze správně orientovat ani rozhodovat. Takové světlo přináší našemu rozumu schopnost rozpoznávat dobré a zlé. Takové rozpoznání činí teprve hodnotu lidského žití skutečnou a oprávněnou. Bez ní lze mluvit pouze o přežívání.
Z toho důvodu tolik záleží nejenom na vykonaných skutcích, nýbrž také na našich úmyslech a smýšlení. A podstata svatosti a lásky je chtít dobro, i když to může znamenat naše vlastní omezení a ztrátu. V tomto je nám Ježíšův příklad jedinečným vzorem a stálým podnětem k následování. Ovšem v jeho síle, kterou dává ochotně těm, kteří rozpoznají její nezbytnost a potřebnost. Pokud se v nás to, co mělo být oním morálním světlem, přeci jen zatemní, přicházíme o schopnost takového rozpoznání. Pak již nedokážeme rozlišovat mezi dobrem a zlem, a podle toho se také chováme. Naše lidskost je ve svém základu zatemněna, udušena i ponížena, a my tak svým následným jednáním ubližujeme sobě i druhým lidem.
A jak k tomu může dojít? Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Pokud se náš pohled zakalí, přichází o tolik potřebné světlo. A zakalit jej může především nepřejícnost, zloba a závist vůči druhým lidem. Pokud tomuto jedu necháme jenom trochu místa a dovolíme, aby podobné myšlenky začaly opanovat naše smýšlení, brzy poznáme jeho smrtící účinnost. Všechno je touto nákazou zaneseno a my ztrácíme pokoj i radost; přestáváme být vděční a spokojení s tím, co máme. Vadí nám, když se druhým vede dobře, zlobí nás, že oni mají něco, co my zkrátka ne. Chceme být sami středem veškerého dění, a proto nám druzí stále něco dluží; ba celý svět má vůči nám nesplněné pohledávky a závazky. Setrváme-li v takovém postoji, pak vskutku přicházíme o tolik potřebné světlo a náš vlastní život i okolí začíná stále více tonout ve tmě. Ve tmě vychladlých vztahů i mrazivého odcizení, v temnotě sobeckých obav a nastalé mrtvolnosti.
Ovšem je-li taková temnota již v nás samotných, jak veliká potom bude skutečná tma? To nevíme ani si netroufáme odpovědět. Ale je to pro nás varující slovo, ať nikdy nedovolíme, aby se taková temnota zmocnila našich srdcí. Neboť ona v nás zahubí světlo božské milosti a my posléze zůstaneme ponecháni napospas sobě samým. Půjdeme-li dále po takové cestě zaslepenosti, přivede nás nakonec do záhuby a říše zapomnění, jelikož nemá žádnou budoucnost.
Slavíme dnes neděli Díkčinění a toužíme si připomínat všechno to, co je v našich životech a zač můžeme a máme Pánu Bohu děkovat. Chceme uvidět všechno zabezpečení a přízeň, jimiž jsme neustále zahrnuti. Takový postoj nás otevírá i uschopňuje k tomu, abychom směli přijmout ještě více. Ale především přináší do našich životů spokojenost a vděčnost. A to samo již je opravdové bohatství a vzácný poklad.
Pane náš, prosíme nauč nás všechno dobré ve svých životech přijímat s vděčností a všechno zlé s důvěrou, že Ty sám stojíš věrně při nás. Aby naše srdce mohlo vždy přebývat u správných a trvalých pokladů. Abychom se nadále otevírali Tvému světlu milosti a nikdy neztratili ze svého zřetele výhled naděje, ke které jsi nás povolal. Ať dokážeme odpovědně využívat svěřené svobody, vždy znovu zkoumajíce, jakou konkrétní cestou nás toužíš zrovna vést. Amen
Slovo poslání: 1. Petrova 1, 3 - 9, Požehnání: Numeri 6, 24 - 26